Lidé na vozíku jsou společností často vnímáni jako chudáci, nebo bývají naopak nemístně adorováni, pokud zvládají práci, školu, rodinu a další aktivity. Ráda bych z pohledu vozíčkáře čtenářům přiblížila některé naše strasti. Možná tak lépe pochopí, proč nemůžeme venku fungovat tak jako zdraví lidé.

Lidem na vozíku minimálně polovina těla nefunguje, končetiny se nedokrvují, vznikají chronické potíže, které mnohdy ztěžují život i více než samotná nepohyblivost. Prohlubují se bolesti páteře, dochází k únavovým zlomeninám, dekubitům. Ochrnutá mícha znamená i částečné ochrnutí vnitřních orgánů včetně močového měchýře. Musíme užívat medikace, hlídat si pitný režim a hlavně zajistit včasnou návštěvu toalety. Vozíčkáři chtějí žít stejně jako ostatní. Dostat se na kulturní akce, sportoviště, úřady, k lékaři, vyzvednout děti a cestovat. Nemyslet na to, kolik času navíc si plánovat na přesun z bodu A do bodu B. Netrápit se tím, zda je po cestě nebo v cílové destinaci přístupná toaleta. A právě v oblasti bezbariérových toalet má centrum Prahy stále velký deficit. Ano, do historických budov se člověk na vozíku dostává těžko. S čím se ale nemohu smířit, jsou nově rekonstruované a nové stavby, jež nesplňují normy bezbariérové stavební vyhlášky. Odstraňovat později chyby je mnohem nákladnější, než dodržet požadované normy od začátku. Snadný přístup není určen pouze vozíčkářům. Hodí se rodičům s kočárky, méně pohyblivým seniorům, lidem se zlomenou nohou, ocení ho i naši nevidomí spoluobčané. Centrum Prahy stále není přizpůsobené nezávislému pohybu místních ani zahraničních pohybově omezených osob, což není dobrá vizitka hlavního města. Snad se tedy situace začne řešit více. Chceme-li být civilizovanou společností s respektem ke všem lidem bez rozdílu, není jiná možnost.

Emílija Rónová https://praha1.pirati.cz/lide/emilija-ronova.html