Společností jsou vozíčkáři často vnímáni jako chudáci, nebo bývají naopak nemístně adorováni, pokud zvládají práci, školu, rodinu a další aktivity. Ráda bych z pohledu vozíčkáře čtenářům přiblížila některé naše strasti. Možná tak lépe pochopí, proč nemůžeme venku fungovat tak, jako zdraví lidé. A nejedná se pouze o chůzi.

Lidem na vozíku minimálně polovina těla nefunguje, končetiny se nedokrvují, vznikají chronické potíže, které mnohdy ztěžují život více než samotná nepohyblivost. Prohlubují se bolesti páteře, dochází k únavovým zlomeninám, dekubitům. Ochrnutá mícha znamená i částečné ochrnutí vnitřních orgánů, včetně močového měchýře. Musíme užívat medikace, hlídat si pitný režim, a hlavně zajistit včasnou návštěvu toalety.

Vozíčkáři chtějí žít stejně jako ostatní.. Dostat se na kulturní akce, sportoviště, úřady, k lékaři, vyzvednout děti a cestovat. Nemyslet na to, kolik času navíc si plánovat na přesun z bodu A do bodu B. Netrápit se tím, zda je po cestě nebo v cílové destinaci přístupná toaleta. A právě v oblasti bezbariérových toalet má centrum Prahy stále velký deficit.

Ano, do historických budov se člověk na vozíku dostává těžko. S čím se ale nemohu smířit, jsou nově rekonstruované a nové stavby, jež nesplňují normy bezbariérové stavební vyhlášky. Odstraňovat potom chyby je mnohem nákladnější než dodržet požadované normy od začátku.

Snadný přístup není určen pouze vozíčkářům. Hodí se rodičům s kočárky, méně pohyblivým seniorům, lidem se zlomenou nohou, ocení ho naši nevidomí spoluobčané. Centrum Prahy stále není přizpůsobené nezávislému pohybu místních i zahraničních pohybově omezených osob, což není dobrá vizitka hlavního města.

S novými obyvateli z Ukrajiny, přibyli i zdravotně postižení lidé, snad se tedy situace začne řešit více. Chceme-li být civilizovanou společností s respektem ke všem lidem bez rozdílu, není jiná možnost.

Ema Rónová je externí spolupracovnice